5.kapitola

27. prosince 2009 v 17:46 | Felis
Takže tady je poslední kapitola. Ten kdo se díval na článek připravuje se, tak zjistil, že tato povídka bude mít pokračovýní. Tato kapitola je věnována všem kdo píší komentáře. Komentáře potěší!!

Felis
5.kapitola
Konec studia a Azkaban
Konec prázdnin přišel brzo a já zase nastoupil na BS. Každou sobotu jsem jezdil na Grimmouldovo náměstí 12 a den strávil s Teddym a Ginny. Od té doby co jsem začal vlastnit dům po Síriusovi se změnil k nepoznání. Už žádné tmavé barvy a mrtvé hlavy domácích skřítků, ale místnosti s barvami, dřevěným nábytkem a příjemnou atmosférou. Takové však byli pouze dvě patra. Zbytek domu zůstal stejně a vůbec se nepoužíval. S Ginny jsem se na tom domluvil. My tři by jsme tolik pater a místností nevyužili a Krátura je už poměrně starý skřítek, kterému stačí dvě patra bohatě na úklid.
Vánoční svátky jsem stávil s Ginny a Teddym. Tyhle Vánoce patřili k mým nejlepším. Na Teddym se začalo projevovat metaformágství po Tonksové. Stalo se to, když jsme šli všichni tři ke stromečku. Teddy jakmile uviděl všechny ty světýlka a barvy, tak se mu zbarvili vlasy do růžova. S Ginny jsme se shodli, že to bylo z překvapení.
Po Vánocích to bylo stejné. Sobota volno, zbytek BS. Jediným oživením byla zpráva, že při přepadení smrtijedské skrýše našli bastrozoři Alastora Moodyho. Živého a v rámci možností i zdravého. Jeho tělo se během války nenašlo, takže byla možnost, že to přežil, ale n ikdo tomu spíš nevěřil. Moody se potom zotavoval pár měsíců u Sv. Munga a nakonec se rozhodl, že bude trénovat bystrozory. Jedním z jeho studentů jsem byl také já, když jsem dostudoval dva roky na BS. Během tréninku jsem se dozvěděl, že to je bratr mé babičky, takže se nikdo nedivil, že z 1 poviného roku zaškolování u bystrozora se to protáhlo na dva. Moody mi jednou řekl, že ze mě chce udělat elitu a chce, aby na mě žádný prašivý smrtijed neměl.
S Ginny jsem se stýkal každá víkend a jakmile jsem se stal bystrozorem, tak mi řekla, že bude čekat dítě. Byl to pro mě nejlepší dárek, jaký mi mohla dát. Teddymu, kterému bylo 5 let se už taky těšil na další přírustek do rodiny. On věděl, že jeho rodiče zemřeli, když chránili Bradavice, ale i tak mě považoval za tátu a Ginny za mámu a já tomu byl nesmírně rád.
Útoky neznámého na členy řádu ustalo, ale všichni věděli, že je to jenom dočasně. Nikdo se tím však nezabýval. Všichni si chtěli užívat klidu, pohody, lásky a rodiny. Vše bylo dokonalé. Měl jsem šťastnou rodinu, zaměstnání, ve kterém jsem vynikal, veliký dům….
Avšak vše musí skončit. Pro mne tenhle ideál skončil tehdy, když do ministerského křesla usedl Leonard Popletal. Byl to mladší bratr Korneliuse Popletala. Vypadal sice jinak než Kornelius, ale ve vnitř byl úplně stejný. Útoky na některé lidi zase začali a on se začal bát. Já byl světoznámí bystrozor a někteří lidi by mě rádi viděli jako ministra Anglie. A to Popletal nemohl překousnou. Začal mě brát jako hrozbu pro svou práci, místo pomoci v uhlídání Anglie. Chtěl mě zničit, odstrčit bokem, abych mu nebral vliv na Anglii a to i přes mé připomínky, že já ministr opravdu být nechci. Začal na mě hledat různá obvinění z mé minulosti. A taky našel. Do teď nechápu, jak to zjistil. Předvolali mě před starostolec a obvinili mě z použití kletby crucio na Belitrix Lestrigovou v 15 letech a použití kletby imperio na skřeta v Gringottově bance. Normálně by to bylo doživotí v Azkabanu, ale já jsem zachránil svět před Voldemortem, takže byli různé spory. Nakonec mě poslali domů s tím, že se případ bude stále vyšetřovat.
O dva dny později porodila Ginny dcerku a mi ji pojmenovali Rosalie. Byla celá po mně. Černé vlásky, zelená očka, ale tvar obličeje měla po Ginny. Byla nádherná, ale nemohl jsem si užít pocit štěstí na dlouho. Někdo přepadl Teddyho, když šel domů z mudlovské školy a mučil ho tak dlouho, že skončil u Sv. Munga. Byla to pro mě rána. U sv. Munga nám řekli, že se nejspíš nikdy nevyléčí. Chtěl jsem začít pátrat po tom, kdo mu to udělal, ale ministerstvo mi nedalo příležitost. Popletal mě obvinil, že jsem Teddyho mučil já. Někde v podvědomí jsem začínal tušit, že z tohohle se už jen tak snadno nedostanu a tak jsem začal dělat potřebné kroky, aby se Ginny měla dobře, kdyby mě přece jenom zavřely. U Gringottových jsem přepsal můj účet i na ni a dal ji klíček od mého trezoru. Chtěl jsem na ni připsat i dům na Gimmouldově náměstí 12, ale to už jsem nestihl a já byl znovu předvolán před soud. Čekal jsem, že budu vyslýchán pod veritasérem, ale Popletal zřejmě podplatil někoho ze starostolce a obvinili mě na doživotí v Azkabanu. Ze začátku to bylo příšerné. Nerozeznal jsem noční můru od reality. Po pár týdnech jsem se už dokázal udržet při vědomí a zkoušel jsem se proměnit ve zvíře. Ještě před mým zatčením jsem si stihl přečíst knihu o zvěromagii, jenomže jsem nestihl připravit patřičný lektvar, abych zjistil, jaké zvíře se ve mně skrývá. Nejdřív jsem skoušel jelena, jako měl táta, ale po třech měsícech jsem to vzdal a zkoušel něco jiného. Po dvou letech neustálého snažení se mi povedlo přeměnit mou mysl na mysl zvířete, jenomže jsem stále nevěděl, jaké to je zvíře.

Ginny mě chodila navštěvovat, ale nevydržela to tady dlouho kvůli mozkomorům. Vyprávěla mi často o Rose a o Teddym. S Ginny jsem se domluvil, ať Rose neříká, že já jsem jejím otcem. Byl pro to jednoduchý důvod. Nechtěl jsem, aby vyrostla s nátlakem novinářů, a s tím, že její otec je vrah. Ginny mi to odsouhlasila a ona i Rose si vzaly zpět příjmení Wealseyová. Ginny mi později prozradila, že si musela koupit nový dům, protože Grimmouldovo náměstí ji zabavilo ministerstvo. Tehdy jsem dostal takový vztek, že se dokonce mozkomoři klidili ode mě dál.
Neustále jsem se snažil přijít na zvíře, které se ve mně skrývá, abych mohl už konečně utéct, ale osud mi nepřál. A tak plynuly roky. Ginny mi řekla, že Rose se začala vyptávat na svého tátu, ale ona ji nic zatím neřekla. Řekla mi, že ji to prozradí, až bude cítit, že je na to připravená. Po devíti letech mi Ginny řekla, že už déle trpí novou kouzelnickou nemocí, na kterou zatím není lék, a že za pár dní nastupuje do nemocnice. Uklidňovala mě, že to není vážné a že se za pár měsíců uzdraví. Tehdy jsem ji věřil. Po půl roce mi strážník oznámil, že moje žena zemřela. Že sice vynalezli lék, ale že na ni bylo už moc pozdě. Několik dní jsem truchlil a přál si zemřít, ale potom jsem si vzpomněl na Rose. Tehdy měla 9,5 roku. Začal jsem se zase soustředit na zvěromagii, ale nedařilo se. A teď tu sedím v noci a vzpomínám. Rose je deset let. Deset let jsem zavřený. Deset let se snažím o zvěromagii, ale nic mi nejde. Šáhnu na krk a sevři přívěšek, který jsem dostal od Ginny. Najednou udeří hrom a mě v mysli vyšlehne obraz zvířete. "Pane Bože. Já jsem tak hloupí!! Neustále přemýšlím, jaké zvíře to může být a já ho neustále nosím u sebe!!" Celu osvítí blesk a je prázdná. Jde slyšet kapky deště a packy černého, vyhublého kocoura, který utíká směrem ven z Azkabanu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wocas Wocas | 27. prosince 2009 v 22:24 | Reagovat

Moc pekna kapca:-D...nmuzu se dockat dalsi

2 tajnostka22 tajnostka22 | Web | 28. prosince 2009 v 23:34 | Reagovat

ahojky....to bola podarená kapitola...sa naozaj teším na ďalšiu kapitolu...a spriatelenie môže byť...máš to tu pekné:-)

3 Scarlett Scarlett | E-mail | Web | 29. prosince 2009 v 13:43 | Reagovat

Tak to bylo dostkrutý! Please, další kapitolu!

4 Beltrix Beltrix | Web | 22. února 2010 v 19:00 | Reagovat

Krása.... tak tohle bych vážně nečekala.... Moc s emi to líbí. Jinak pokud si chceš dát autorské prázdniny, tak by tě mohlo bavit: www.calviadar.blog.cz

5 Harry:D Harry:D | 6. března 2010 v 18:11 | Reagovat

Velmi pěkné ;) až z toho chci brečet...... PS : další povídku pls :)

6 One-of-they One-of-they | Web | 15. prosince 2010 v 18:34 | Reagovat

trochu mi to pripomina Siriuse... myslím ten útěk z Azkabanu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama