Prosinec 2009

Konec? Ne!! Teprve začátek! I+II

30. prosince 2009 v 16:14 | Felis |  Obrázky k povídkám
Tady je takový přehled části rodiny Weasleyových+ části Potterových (Ty jména co jsou šedě zakroužkovaná, tak ti jsou mrtví)

1.kapitola (K...II)

30. prosince 2009 v 15:35 | Felis
Tak a tady je další kapitola. Doufám, že se vám bude líbit. A komentáře mi pls napište.

Felis


1.kapitola
Rosalie Weasleyová
Můj život nebyl ničím neobvyklý. S mámou jsme žili v malém domečku na okraji Londýna. Byl velice malý, ale byl útulný. Neměli jsme moc peněz. Máma pracovala jako léčitelka u sv. Munga a splácela dluhy, které měla, když si koupila tenhle dům, takže jsme neměli nějak moc velké bohatství. Ale mně to vyhovovalo.
Táta s námi nežil a já ani nevěděla kdo je mým otcem. Máma se o tom nechtěla nikdy bavit a já ji do toho nenutila. Často říkávala, že jsem mu podobná a mě to vždycky potěšilo. Měla jsem velikou rodinu. 6 strýců, 6 tet, babičku, dědečka a ještě pradědu. Alastora Moodyho. Máma mi řekla, že to je jediný příbuzný z otcovy strany s kterým se táta bavil. Nechápala jsem to, ale maminka mi to nechtěla vysvětlit.
Měla jsem krásné dětství plné lásky. Chodila jsem do mudlovské školy, kde jsem si našla kamarádku jménem Simona Bonesová. Jak jsem později zjistila, tak byla taky čarodějkou. Už jsem se hrozně těšila do Bradavic. Měla jsem tam nastoupit se Simonou, Jamesem synem tety Hermiony a strejdy Rona, Lily dcerou strejdy Persiho a tety Lisy.
Když mi bylo 9,5 let, tak maminka měla nastoupit do nemocnice, kvůli nemoci, na kterou ještě nebyl lék. Pořád mě uklidňovala, že to bude v pořádku a že se uzdraví. Věřila jsem ji. Den před tím, než tam měla nastoupit mi řekla pravdu o tom, kdo byl můj otec.

"Rose. Jsi už velká, takže jsem se rozhodla, že ti řeknu pravdu. Pojď jdeme si sednout do obýváku." Rose a Ginny se usadili na malý gauč, který držel dohromady jenom kvůli kouzlům. "Jistě si pamatuješ, jak jsi se ptala na otce a já ti odpověděla, že se s ním nestýkám a že se o něm nechci bavit. Není to pravda. Já ho chodím navštěvovat jednou za dva měsíce. Ale začneme od začátku. Poprvé jsem ho potkala, když mi bylo 10 let. Nevěděl, jak se dostat přes přepážku a zeptal se tvojí babičky, jak na to. Hned na první pohled jsem se do něj zamilovala a tehdy mě hrozně mrzelo, že do Bradavic můžu až za rok. Po roce už jsem konečně nastoupila do Bradavic. Ten rok mě zachránil a málem při tom zemřel, ale nechci se bavit před čím. Dám ti potom vzpomínku do myslánka, abys se na to mohla podívat sama. Několik dalších let si mě tak moc nevšímal. Byl to nejlepší kamarád strejdy Rona, takže mě nejspíš bral jenom jako sestru přítele. Ale já se nevzdávala. Až v jeho šestém ročníku jsme spolu začali chodit. Vydrželo nám to však jenom rok." Ginny se odmlčela.
"Proč jenom rok??" zeptala se Rose.
"Tehdy žil ty-víš-kdo a celý kouzelnický svět se bál. Tvůj otec se bál o mě, protože po něm šel ty-víš-kdo a tak si řekl, že nejlepší bude, když už se nebudeme stýkat. Tehdy jsem to nesla špatně. Po třech letech jsme se dali opět dohromady. On studoval na bystrozora a já na lékouzelnici. Byla jsem šťastná."
"Proč s tebou začal chodit?? To už byl ty-víš-kdo mrtví??"
"Ano už nehrozilo nebezpečí v podobě ty-víš-koho. Žili jsme v jeho domě a byli jsme šťastní. Společně jsme vychovávali Teddyho a brali ho jako vlastního syna. Tvůj táta byl Teddyho kmotr, tak proto my. Vystudovali jsme školy a nastoupili do práce. Tehdy už jsem čekala tebe. Vše bylo dokonalé, až do té doby, než nastoupil do ministerského křesla Leonard Popletal. Viděl v tvém tátovi hrozbu pro svou kariéru."
"Proč??"
"On byl tehdy nejlepší bystrozor a spousta lidí by ho nejraději viděla jako ministra. On nechtěl, ale to Popletala nezajímalo a začal na něj hledat špínu. Několikrát byl před soudem, ale vždycky se z toho dostal, až na poslední. Obvinili ho z toho, že umučil Teddyho. Bylo to pro měj hrozné. Ty jsi se narodila přesně dva dny před tím, než ho zavřeli do Azkabanu. Přenechal mi jeho trezor, abych měla dostatek peněz a chtěl mi dát i jeho dům, ale to už nestihl a ministerstvo ho zabavilo. Já ten trezor však nikdy nepoužila. Nevím proč, nejspíš jsem si chtěla poradit sama. Navštěvovala jsem ho často, ale vždy když jsem ho viděla, tak jsem další den nebyla schopna nic dělat. On si to nejspíš neuvědomoval, ale byl v hrozném stavu, kvůli mozkomorům. První rok byl však nejhorší. Díky mozkomorům si nejspíš ani nevšiml, že tam někdo je. Teď už to však snáší líp a snaží se utéct."
"Mami. Jak se jmenuje??"
"Harry Potter." Odpověděla a Rose ztuhla. Četla o něm několik knížek, byl to pro ní hrdina a nikdy nechtěla věřit, že by to udělal on.
"Jsem s ním vdaná, takže tvoje jméno není Rose Weasleyová, ale Rosalie Potterová. On mi sám řekl, abych před tebou něho zatajila. Nechtěl, abys vyrůstala v nátlaku od novinářů a dalších nepříjemných lidí."
"Mami. Já jsem ráda, že jsi mi řekla pravdu!!" řekla Rose a skočila Ginny kolem krku.
"Kolik je hodin?? 16:00. Dobře. Běž se obléct a já ti ukážu náš starý dům."
"Mami, ale ty jsi říkala, že ho zabavilo ministerstvo."
"Zabavilo, ale nemohli s tím nic dělat, protože ho neviděli. Harry na ten dům použil zaklínadlo, takže to uvidí jenom ten, komu ten dům chce ukázat."
"Ale já ho neuvidím."
"Ale Rose. Ty jsi v tom domě byla týden, takže ho uvidíš. A teď se běž chystat."

S mámou jsme šli nejdřív do banky, kde mi ukázala tátův trezor a dala mi klíč. Nemohla jsem uvěřit tomu všemu co jsem uviděla. Tolik bohatství jsem ještě neviděla. Poté jsme šli do tátova domu. Byl veliký a nádherný. V domě jsme potkali starého skřítka jménem Krátura a máma ho poslala k nám domů, protože tam už byl zbytečný a opuštěný. Vrátili jsme se domů a maminka mi dala myslánku se vzpomínkami na tátu. Byla jsem ji za to vděčná. Máma mě varovala, že tam dala i některé vzpomínky z Azkabanu, abych prý věděla, co mám čekat, když ho navštívím. Máma se dalšího dne vydala do nemocnice. Byla jsem s ní, když jsem nemusela jít do školy. Po několika měsících vynalezli lék na máminu chorobu, ale máma na tom byla až tak spatně, že jí lék nepomohl. Byla jsem smutná a celý půl rok jsem se nemohla zbavit nočních můr a pocitu opuštěnosti. Po půl roce jsem se z toho v rámci možností vzpamatovala. Momentálně je mi deset let a už se moc těším do Bradavic. Za pár dní půjdu navštívit poprvé tátu. Už se celkem těším, ale bojím se toho, co uvidím. Viděla jsem máminy vzpomínky a z těch z Azkabanu jsem měla noční můry. Ale i tak se těším.
Rose vstala od stolu a oblékla se. Za chvíli měla přijít její teta, tak se rozhodla, že jí pude naproti. Otevřela dveře a ztuhla. Na rohožce před dveřmi ležela vyhublá černá kočka.


Napište mi pls. komentář, ať vím co mám zlepšit.

5.kapitola

27. prosince 2009 v 17:46 | Felis
Takže tady je poslední kapitola. Ten kdo se díval na článek připravuje se, tak zjistil, že tato povídka bude mít pokračovýní. Tato kapitola je věnována všem kdo píší komentáře. Komentáře potěší!!

Felis
5.kapitola
Konec studia a Azkaban
Konec prázdnin přišel brzo a já zase nastoupil na BS. Každou sobotu jsem jezdil na Grimmouldovo náměstí 12 a den strávil s Teddym a Ginny. Od té doby co jsem začal vlastnit dům po Síriusovi se změnil k nepoznání. Už žádné tmavé barvy a mrtvé hlavy domácích skřítků, ale místnosti s barvami, dřevěným nábytkem a příjemnou atmosférou. Takové však byli pouze dvě patra. Zbytek domu zůstal stejně a vůbec se nepoužíval. S Ginny jsem se na tom domluvil. My tři by jsme tolik pater a místností nevyužili a Krátura je už poměrně starý skřítek, kterému stačí dvě patra bohatě na úklid.
Vánoční svátky jsem stávil s Ginny a Teddym. Tyhle Vánoce patřili k mým nejlepším. Na Teddym se začalo projevovat metaformágství po Tonksové. Stalo se to, když jsme šli všichni tři ke stromečku. Teddy jakmile uviděl všechny ty světýlka a barvy, tak se mu zbarvili vlasy do růžova. S Ginny jsme se shodli, že to bylo z překvapení.
Po Vánocích to bylo stejné. Sobota volno, zbytek BS. Jediným oživením byla zpráva, že při přepadení smrtijedské skrýše našli bastrozoři Alastora Moodyho. Živého a v rámci možností i zdravého. Jeho tělo se během války nenašlo, takže byla možnost, že to přežil, ale n ikdo tomu spíš nevěřil. Moody se potom zotavoval pár měsíců u Sv. Munga a nakonec se rozhodl, že bude trénovat bystrozory. Jedním z jeho studentů jsem byl také já, když jsem dostudoval dva roky na BS. Během tréninku jsem se dozvěděl, že to je bratr mé babičky, takže se nikdo nedivil, že z 1 poviného roku zaškolování u bystrozora se to protáhlo na dva. Moody mi jednou řekl, že ze mě chce udělat elitu a chce, aby na mě žádný prašivý smrtijed neměl.
S Ginny jsem se stýkal každá víkend a jakmile jsem se stal bystrozorem, tak mi řekla, že bude čekat dítě. Byl to pro mě nejlepší dárek, jaký mi mohla dát. Teddymu, kterému bylo 5 let se už taky těšil na další přírustek do rodiny. On věděl, že jeho rodiče zemřeli, když chránili Bradavice, ale i tak mě považoval za tátu a Ginny za mámu a já tomu byl nesmírně rád.
Útoky neznámého na členy řádu ustalo, ale všichni věděli, že je to jenom dočasně. Nikdo se tím však nezabýval. Všichni si chtěli užívat klidu, pohody, lásky a rodiny. Vše bylo dokonalé. Měl jsem šťastnou rodinu, zaměstnání, ve kterém jsem vynikal, veliký dům….
Avšak vše musí skončit. Pro mne tenhle ideál skončil tehdy, když do ministerského křesla usedl Leonard Popletal. Byl to mladší bratr Korneliuse Popletala. Vypadal sice jinak než Kornelius, ale ve vnitř byl úplně stejný. Útoky na některé lidi zase začali a on se začal bát. Já byl světoznámí bystrozor a někteří lidi by mě rádi viděli jako ministra Anglie. A to Popletal nemohl překousnou. Začal mě brát jako hrozbu pro svou práci, místo pomoci v uhlídání Anglie. Chtěl mě zničit, odstrčit bokem, abych mu nebral vliv na Anglii a to i přes mé připomínky, že já ministr opravdu být nechci. Začal na mě hledat různá obvinění z mé minulosti. A taky našel. Do teď nechápu, jak to zjistil. Předvolali mě před starostolec a obvinili mě z použití kletby crucio na Belitrix Lestrigovou v 15 letech a použití kletby imperio na skřeta v Gringottově bance. Normálně by to bylo doživotí v Azkabanu, ale já jsem zachránil svět před Voldemortem, takže byli různé spory. Nakonec mě poslali domů s tím, že se případ bude stále vyšetřovat.
O dva dny později porodila Ginny dcerku a mi ji pojmenovali Rosalie. Byla celá po mně. Černé vlásky, zelená očka, ale tvar obličeje měla po Ginny. Byla nádherná, ale nemohl jsem si užít pocit štěstí na dlouho. Někdo přepadl Teddyho, když šel domů z mudlovské školy a mučil ho tak dlouho, že skončil u Sv. Munga. Byla to pro mě rána. U sv. Munga nám řekli, že se nejspíš nikdy nevyléčí. Chtěl jsem začít pátrat po tom, kdo mu to udělal, ale ministerstvo mi nedalo příležitost. Popletal mě obvinil, že jsem Teddyho mučil já. Někde v podvědomí jsem začínal tušit, že z tohohle se už jen tak snadno nedostanu a tak jsem začal dělat potřebné kroky, aby se Ginny měla dobře, kdyby mě přece jenom zavřely. U Gringottových jsem přepsal můj účet i na ni a dal ji klíček od mého trezoru. Chtěl jsem na ni připsat i dům na Gimmouldově náměstí 12, ale to už jsem nestihl a já byl znovu předvolán před soud. Čekal jsem, že budu vyslýchán pod veritasérem, ale Popletal zřejmě podplatil někoho ze starostolce a obvinili mě na doživotí v Azkabanu. Ze začátku to bylo příšerné. Nerozeznal jsem noční můru od reality. Po pár týdnech jsem se už dokázal udržet při vědomí a zkoušel jsem se proměnit ve zvíře. Ještě před mým zatčením jsem si stihl přečíst knihu o zvěromagii, jenomže jsem nestihl připravit patřičný lektvar, abych zjistil, jaké zvíře se ve mně skrývá. Nejdřív jsem skoušel jelena, jako měl táta, ale po třech měsícech jsem to vzdal a zkoušel něco jiného. Po dvou letech neustálého snažení se mi povedlo přeměnit mou mysl na mysl zvířete, jenomže jsem stále nevěděl, jaké to je zvíře.

Ginny mě chodila navštěvovat, ale nevydržela to tady dlouho kvůli mozkomorům. Vyprávěla mi často o Rose a o Teddym. S Ginny jsem se domluvil, ať Rose neříká, že já jsem jejím otcem. Byl pro to jednoduchý důvod. Nechtěl jsem, aby vyrostla s nátlakem novinářů, a s tím, že její otec je vrah. Ginny mi to odsouhlasila a ona i Rose si vzaly zpět příjmení Wealseyová. Ginny mi později prozradila, že si musela koupit nový dům, protože Grimmouldovo náměstí ji zabavilo ministerstvo. Tehdy jsem dostal takový vztek, že se dokonce mozkomoři klidili ode mě dál.
Neustále jsem se snažil přijít na zvíře, které se ve mně skrývá, abych mohl už konečně utéct, ale osud mi nepřál. A tak plynuly roky. Ginny mi řekla, že Rose se začala vyptávat na svého tátu, ale ona ji nic zatím neřekla. Řekla mi, že ji to prozradí, až bude cítit, že je na to připravená. Po devíti letech mi Ginny řekla, že už déle trpí novou kouzelnickou nemocí, na kterou zatím není lék, a že za pár dní nastupuje do nemocnice. Uklidňovala mě, že to není vážné a že se za pár měsíců uzdraví. Tehdy jsem ji věřil. Po půl roce mi strážník oznámil, že moje žena zemřela. Že sice vynalezli lék, ale že na ni bylo už moc pozdě. Několik dní jsem truchlil a přál si zemřít, ale potom jsem si vzpomněl na Rose. Tehdy měla 9,5 roku. Začal jsem se zase soustředit na zvěromagii, ale nedařilo se. A teď tu sedím v noci a vzpomínám. Rose je deset let. Deset let jsem zavřený. Deset let se snažím o zvěromagii, ale nic mi nejde. Šáhnu na krk a sevři přívěšek, který jsem dostal od Ginny. Najednou udeří hrom a mě v mysli vyšlehne obraz zvířete. "Pane Bože. Já jsem tak hloupí!! Neustále přemýšlím, jaké zvíře to může být a já ho neustále nosím u sebe!!" Celu osvítí blesk a je prázdná. Jde slyšet kapky deště a packy černého, vyhublého kocoura, který utíká směrem ven z Azkabanu.

Šťastné a veselé

24. prosince 2009 v 14:58 | Felis |  Oznamko
Všem vám přeji krásné svátky, pohodu, lásku, zdraví a hodně nadělení pod stromečkem. Další kapitolu k povídce přidám dneska, nebo zítra ještě nwm.

Krásné Vánoce přeje Felis.

Omlouvám se

10. prosince 2009 v 17:42 | Felis |  Oznamko
Hrozně se omlouvám, že už dlouho nepřibylo, ale já teď opravdu nemám čas. Gympl je náročnější, než jsem si myslela a já teď musím zlepšit známky jak to jen jde. O prázdninách určitě něco přibyde, ale teď nejspíš ne. :-(

Felis