2.kapitola

9. března 2010 v 22:26 | Felis
Tak po dlouhé době konečně něco přibylo. Moc se omlouvám, protože jsem buď neměla čas, nebo mi nešel počítač a nebo se mi prostě nic nechtělo psát. Omlouvám se. Jinak mám pro vás dobrou zprávu! Na blog bude přidávat články i Lizzy, která teď začíná psát a za nějaký čas sem přibyde i její dílo a která mi bude (mořná) kreslit obrázky k povídkám. Jeden nádherný obrázek Rose už od ní mám, ale ten dám až k další kapitole.

Tuhkle kapitolu věnuji těm co napsali k minulé konentář (Likvidator, Scarlett, Wocas, Jarwis, SasQa) a taky Lizzy.

Snad se bude kapitolka líbit :D

Felis


2.kapitola
Smaragd
Rose vstala od stolu a oblékla se. Za chvíli měla přijít její teta, tak se rozhodla, že jí pude naproti. Otevřela dveře a ztuhla. Na rohožce před dveřmi ležela vyhublá černá kočka.
Vzala kočku do náruče a donesla ji domů. Nevěděla, co má děla, tak ji položila na pohovku a čekala na tetu Hermionu. Ta po chvíli dorazila. Byla sice lékouzelnice, ale o zvířatech nevěděla vůbec nic, proto opatrně dala kočku do přepravky a spolu s Rose se přemístili na příčnou ulici. Šli do krámku, kde se prodávají zvířata. V obchodě pracovala Hermoinina kamarádka, která je výborná zvěrolékařka.
"Ahoj Hermiono. S čím ti můžu pomoci?"
"Clariso. Rose našla před domem tady tu kočku. Je v mizerném stavu. Pomůžeš nám?"
"Jistě." Řekla a vytáhla kočku ven, aby se na ni mohla podívat. "Sedněte si. Bude to déle trvat." Řekla a ukázala na křesla v rohu obchodu. Poté se dala do vyšetření kočky. Trvalo to asi hodinu. "Tak a je hotovo. Nechám si tady tu kočku ještě dva dny, protože je velice podvyživená a má něco se srstí a další problémy. Přijďte si pro ni za dva dny ano??"
"Clariso a co jsme to dlužni?" zeptala se Hermiona
"Nic. To bylo za to, jak ty jsi mi před rokem pomohla."
"Děkuji moc. A ještě něco. Rose za rok nastupuje do Bradavic. Myslíš, že by ta kočka mohla jít s ní?"
"Je to kocour. Nevím, jestli je vhodný, ale pokusím se to za ty dva dny zjistit." Řekla Clarisa a Hermiona s Rose odešly. Na dnešní den měly naplánovanou návštěvu Azkabanu. Rose se už moc těšila. Bude to poprvé co ho uvidí. Dnes je to půlrok, co jí maminka řekla pravdu a co zemřela. Všechny vzpomínky, co jí maminka dala už viděla a tak se těšila, až bude mít vlastní vzpomínky na tátu. Hermiona je přemístila před Azkaban, ale něco nesedělo. Bylo tam moc lidí. Rose s Hermionou se vydaly k jednomu bystrozorovi, aby zjistili, co se děje.
"Můžu se vás zeptat, co se tady děje?"
"Vězeň z cely 113 utekl."
"Kdo byl v cele 113?" zeptala se Rose
"Harry James Potter." Odpověděl bystrozor. "Takže se mu to přece jen povedlo. Máma říkala, že se o to pokouší, ale já ji moc nevěřila. Nevěřila jsem, že je možné utéct z tak střeženého vězení." Přemýšlela Rose.
Po dvou dnech si Rose šla s tetou pro kocoura. Byl krásný den a Rose se už těšila, až si nového společníka donese domů. Vždy si přála kočku, ale její děda s kterým bydlela žádnou nechtěl. Dorazili tan ve dvě hodiny odpoledne.
"Ahoj Craliso, tak jsme taky." Řekla teta Hermiona a Clarisa odešla pro kočku. Donesla ho v přepravce a položila ho na pult.
"Už by měl být v pořádku. Musí dostávat často jídlo v malých dávkách, aby přibral. Je hrozně podvyživený. A do Bradavic může. Nejspíš to nevíte, ale zvířata co se tady prodávají mají nějaký magický původ. Třeba sovy, které jsou nejprodávanější musí mít část magické krve, aby našly majitele dopisu. To stejné je i u ropuch a koček,i když ropuchy a kočky se na přepravu pošty moc nepoužívají, protože jsou moc pomalé. Tenhle kocour má magickou krev a jádro, jako třeba jednorožec. Je to neobvyklé, že je jeho magie na takové úrovni. Dokonce rozumí lidské řeči, jak jsem stihla zjistit a možná bude umět i něco jiného, ale to musíte zjistit vy časem." Řekla a usmála se.
"Moc ti děkujeme Clarisso a kdybys potřebovala s něčím pomoct, víš kde mě hledat." Řekla Hermiona a s Rose, která nesla klec s kočkou odešli z obchodu.
"To jsem nevěděla, že poštu můžou doručovat i kočky a žáby." Řekla Rose, když procházeli Příčnou ulicí.
"Já jsem o tom někde už četla. Nejspolehlivější jsou žáby, protože jsou nenápadně, ale jsou moc pomalé, tak se moc nepoužívají. Další je kočka a nakonec sova, která je nejrychlejší, ale je nápadná." Řekla Hermiona a přemístila obě domů. Tam Rose pustila kocoura, aby se podíval po svém novém domově a začala mu vymýšlet jméno. Hermiona odešla k sobě domů.
"tak jak se budeš jmenovat?" kocour se na ni otočil a podíval se jí do očí zelenýma kukadlama. "Mourek?" kocour nevypadal moc nadšeně, tak pokračovala ve vymýšlení. "Tlapka? Hmmm Mikeš? Bertík? Jonatán? Čertík? Carlos? Zeus? Florián?" Rose začínala být naštvaná, protože jí docházeli nápady a mu se pořád nic nelíbylo. "MICKA!!" kocour vykulil oči a otočil se k ní zády. Pak ji něco napadlo. "Budeš smaragd." Kocour se na ni otočil s otázkou v očích. "Máš nádherné smaragdové oči jako já a mě nic jiného nenapadlo." Řekla a Smaragd se jí otřel o ruku, a tak ho začala hladit. "A protože je smaragd hrozně dlouhé, budu ti říkat Ragu." Řekla s úsměvem a začala dělat večeři, na kterou měl přijít i dědeček.
13. března jsme slavili moje narozeniny u Weasleyových. 1O let. Ještě rok budu moct do Bradavic! Už se moc těším. Rag se u mě zabydlel poměrně snadno. Už i trochu přibral, ale pořád vypadá vychrtle. Však se to po nějaké době spraví.
Děda se taky poměrně rychle smířil s tím, že u nás bude bydlet i Smaragd. Sice ho zezačátku pořád sledoval a kdybych pradědovi nesebrala hůlku, tak by ho jistě i proklel. Teď už jenom v jeho přítomnosti je ostražitější, ale to se časem spraví.
Někdy mě na Ragovi, ale děsí, že mi rozumí. Často si s ním povídám a svěřuji se mu s největšími tajnostmi, ale když si pak vzpomenu, že mi rozumí, tak toho okamžitě nechám.
A taky mě hrozně mrzí, že se táta neukázal. Nikde o něm nejsou žádné informace což je na jednu stranu dobře, alespoň ho nechytili, ale nadrbou špatně, protože o něm nic nevím. Když jsem se s tím svěřila dědovi, tak říkal, že asi taťka neví jak jsem zareagovala na pravdu. Ale říkal taky, že se jednou, až bude v normálním stavu vrátí. To "v normálním stavu" jsem pochopila z maminčiných vzpomínek, kde byl táta v Azkabanu. Byl na tom opravdu příšerně.
Za týden nastoupím do Bradavic. Už se moc těším!! I Smaragd se těší. Neustále pobíhá po domě a provokuje dědu tím, že mu stěhuje a schovává jeho věci a děda je pak týden nemůže najít, než se záhadně objeví na tom místě, kde byly předtím. Je poměrně sranda pozorovat pobavenou kočku a zuřícího pradědu.
Na Příčné jsem byla s Weasleyovými. Nakoupila jsem si hábity, učebnice, brky, inkousty a nový kufr. A taky jsem koupila granule pro Raga a novou klec, ve které se bude cítit pohodlněji. I tak z toho nevypadal nadšeně. Peníze jsem si vzala z tátovým trezoru, protože peníze od maminky už došly a od pradědy jsem si půjčovat nechtěla.
Do Bradavic pojedu se Simonou Bonesovou, Lily a Jamesem Weasleyovými. Už se moc těším. Teta mi často vyprávěla o Bradavicích, ale nejlepší bylo když vyprávěl strejda Ron, protože ten nevynechával všechny průšvihy, které měli s mým tatínkem. Už se prostě nemůžu dočkat.

Na nástupišti devět a třičtvrtě se hromadili studenti, kteří se loučili s rodinou a nastupovali do vlaku, který táhla červená lokomotiva. Mezi nimi byla i drobná dívka s černými vlasy a zelenýma očima, která měla v ruce klec s kočkou. Právě nastupovala do vlaku s úsměvem na tváři.
 

Konec? Ne!! Teprve začátek! I+II

30. prosince 2009 v 16:14 | Felis |  Obrázky k povídkám
Tady je takový přehled části rodiny Weasleyových+ části Potterových (Ty jména co jsou šedě zakroužkovaná, tak ti jsou mrtví)

1.kapitola (K...II)

30. prosince 2009 v 15:35 | Felis
Tak a tady je další kapitola. Doufám, že se vám bude líbit. A komentáře mi pls napište.

Felis


1.kapitola
Rosalie Weasleyová
Můj život nebyl ničím neobvyklý. S mámou jsme žili v malém domečku na okraji Londýna. Byl velice malý, ale byl útulný. Neměli jsme moc peněz. Máma pracovala jako léčitelka u sv. Munga a splácela dluhy, které měla, když si koupila tenhle dům, takže jsme neměli nějak moc velké bohatství. Ale mně to vyhovovalo.
Táta s námi nežil a já ani nevěděla kdo je mým otcem. Máma se o tom nechtěla nikdy bavit a já ji do toho nenutila. Často říkávala, že jsem mu podobná a mě to vždycky potěšilo. Měla jsem velikou rodinu. 6 strýců, 6 tet, babičku, dědečka a ještě pradědu. Alastora Moodyho. Máma mi řekla, že to je jediný příbuzný z otcovy strany s kterým se táta bavil. Nechápala jsem to, ale maminka mi to nechtěla vysvětlit.
Měla jsem krásné dětství plné lásky. Chodila jsem do mudlovské školy, kde jsem si našla kamarádku jménem Simona Bonesová. Jak jsem později zjistila, tak byla taky čarodějkou. Už jsem se hrozně těšila do Bradavic. Měla jsem tam nastoupit se Simonou, Jamesem synem tety Hermiony a strejdy Rona, Lily dcerou strejdy Persiho a tety Lisy.
Když mi bylo 9,5 let, tak maminka měla nastoupit do nemocnice, kvůli nemoci, na kterou ještě nebyl lék. Pořád mě uklidňovala, že to bude v pořádku a že se uzdraví. Věřila jsem ji. Den před tím, než tam měla nastoupit mi řekla pravdu o tom, kdo byl můj otec.

"Rose. Jsi už velká, takže jsem se rozhodla, že ti řeknu pravdu. Pojď jdeme si sednout do obýváku." Rose a Ginny se usadili na malý gauč, který držel dohromady jenom kvůli kouzlům. "Jistě si pamatuješ, jak jsi se ptala na otce a já ti odpověděla, že se s ním nestýkám a že se o něm nechci bavit. Není to pravda. Já ho chodím navštěvovat jednou za dva měsíce. Ale začneme od začátku. Poprvé jsem ho potkala, když mi bylo 10 let. Nevěděl, jak se dostat přes přepážku a zeptal se tvojí babičky, jak na to. Hned na první pohled jsem se do něj zamilovala a tehdy mě hrozně mrzelo, že do Bradavic můžu až za rok. Po roce už jsem konečně nastoupila do Bradavic. Ten rok mě zachránil a málem při tom zemřel, ale nechci se bavit před čím. Dám ti potom vzpomínku do myslánka, abys se na to mohla podívat sama. Několik dalších let si mě tak moc nevšímal. Byl to nejlepší kamarád strejdy Rona, takže mě nejspíš bral jenom jako sestru přítele. Ale já se nevzdávala. Až v jeho šestém ročníku jsme spolu začali chodit. Vydrželo nám to však jenom rok." Ginny se odmlčela.
"Proč jenom rok??" zeptala se Rose.
"Tehdy žil ty-víš-kdo a celý kouzelnický svět se bál. Tvůj otec se bál o mě, protože po něm šel ty-víš-kdo a tak si řekl, že nejlepší bude, když už se nebudeme stýkat. Tehdy jsem to nesla špatně. Po třech letech jsme se dali opět dohromady. On studoval na bystrozora a já na lékouzelnici. Byla jsem šťastná."
"Proč s tebou začal chodit?? To už byl ty-víš-kdo mrtví??"
"Ano už nehrozilo nebezpečí v podobě ty-víš-koho. Žili jsme v jeho domě a byli jsme šťastní. Společně jsme vychovávali Teddyho a brali ho jako vlastního syna. Tvůj táta byl Teddyho kmotr, tak proto my. Vystudovali jsme školy a nastoupili do práce. Tehdy už jsem čekala tebe. Vše bylo dokonalé, až do té doby, než nastoupil do ministerského křesla Leonard Popletal. Viděl v tvém tátovi hrozbu pro svou kariéru."
"Proč??"
"On byl tehdy nejlepší bystrozor a spousta lidí by ho nejraději viděla jako ministra. On nechtěl, ale to Popletala nezajímalo a začal na něj hledat špínu. Několikrát byl před soudem, ale vždycky se z toho dostal, až na poslední. Obvinili ho z toho, že umučil Teddyho. Bylo to pro měj hrozné. Ty jsi se narodila přesně dva dny před tím, než ho zavřeli do Azkabanu. Přenechal mi jeho trezor, abych měla dostatek peněz a chtěl mi dát i jeho dům, ale to už nestihl a ministerstvo ho zabavilo. Já ten trezor však nikdy nepoužila. Nevím proč, nejspíš jsem si chtěla poradit sama. Navštěvovala jsem ho často, ale vždy když jsem ho viděla, tak jsem další den nebyla schopna nic dělat. On si to nejspíš neuvědomoval, ale byl v hrozném stavu, kvůli mozkomorům. První rok byl však nejhorší. Díky mozkomorům si nejspíš ani nevšiml, že tam někdo je. Teď už to však snáší líp a snaží se utéct."
"Mami. Jak se jmenuje??"
"Harry Potter." Odpověděla a Rose ztuhla. Četla o něm několik knížek, byl to pro ní hrdina a nikdy nechtěla věřit, že by to udělal on.
"Jsem s ním vdaná, takže tvoje jméno není Rose Weasleyová, ale Rosalie Potterová. On mi sám řekl, abych před tebou něho zatajila. Nechtěl, abys vyrůstala v nátlaku od novinářů a dalších nepříjemných lidí."
"Mami. Já jsem ráda, že jsi mi řekla pravdu!!" řekla Rose a skočila Ginny kolem krku.
"Kolik je hodin?? 16:00. Dobře. Běž se obléct a já ti ukážu náš starý dům."
"Mami, ale ty jsi říkala, že ho zabavilo ministerstvo."
"Zabavilo, ale nemohli s tím nic dělat, protože ho neviděli. Harry na ten dům použil zaklínadlo, takže to uvidí jenom ten, komu ten dům chce ukázat."
"Ale já ho neuvidím."
"Ale Rose. Ty jsi v tom domě byla týden, takže ho uvidíš. A teď se běž chystat."

S mámou jsme šli nejdřív do banky, kde mi ukázala tátův trezor a dala mi klíč. Nemohla jsem uvěřit tomu všemu co jsem uviděla. Tolik bohatství jsem ještě neviděla. Poté jsme šli do tátova domu. Byl veliký a nádherný. V domě jsme potkali starého skřítka jménem Krátura a máma ho poslala k nám domů, protože tam už byl zbytečný a opuštěný. Vrátili jsme se domů a maminka mi dala myslánku se vzpomínkami na tátu. Byla jsem ji za to vděčná. Máma mě varovala, že tam dala i některé vzpomínky z Azkabanu, abych prý věděla, co mám čekat, když ho navštívím. Máma se dalšího dne vydala do nemocnice. Byla jsem s ní, když jsem nemusela jít do školy. Po několika měsících vynalezli lék na máminu chorobu, ale máma na tom byla až tak spatně, že jí lék nepomohl. Byla jsem smutná a celý půl rok jsem se nemohla zbavit nočních můr a pocitu opuštěnosti. Po půl roce jsem se z toho v rámci možností vzpamatovala. Momentálně je mi deset let a už se moc těším do Bradavic. Za pár dní půjdu navštívit poprvé tátu. Už se celkem těším, ale bojím se toho, co uvidím. Viděla jsem máminy vzpomínky a z těch z Azkabanu jsem měla noční můry. Ale i tak se těším.
Rose vstala od stolu a oblékla se. Za chvíli měla přijít její teta, tak se rozhodla, že jí pude naproti. Otevřela dveře a ztuhla. Na rohožce před dveřmi ležela vyhublá černá kočka.


Napište mi pls. komentář, ať vím co mám zlepšit.
 


5.kapitola

27. prosince 2009 v 17:46 | Felis
Takže tady je poslední kapitola. Ten kdo se díval na článek připravuje se, tak zjistil, že tato povídka bude mít pokračovýní. Tato kapitola je věnována všem kdo píší komentáře. Komentáře potěší!!

Felis
5.kapitola
Konec studia a Azkaban
Konec prázdnin přišel brzo a já zase nastoupil na BS. Každou sobotu jsem jezdil na Grimmouldovo náměstí 12 a den strávil s Teddym a Ginny. Od té doby co jsem začal vlastnit dům po Síriusovi se změnil k nepoznání. Už žádné tmavé barvy a mrtvé hlavy domácích skřítků, ale místnosti s barvami, dřevěným nábytkem a příjemnou atmosférou. Takové však byli pouze dvě patra. Zbytek domu zůstal stejně a vůbec se nepoužíval. S Ginny jsem se na tom domluvil. My tři by jsme tolik pater a místností nevyužili a Krátura je už poměrně starý skřítek, kterému stačí dvě patra bohatě na úklid.
Vánoční svátky jsem stávil s Ginny a Teddym. Tyhle Vánoce patřili k mým nejlepším. Na Teddym se začalo projevovat metaformágství po Tonksové. Stalo se to, když jsme šli všichni tři ke stromečku. Teddy jakmile uviděl všechny ty světýlka a barvy, tak se mu zbarvili vlasy do růžova. S Ginny jsme se shodli, že to bylo z překvapení.
Po Vánocích to bylo stejné. Sobota volno, zbytek BS. Jediným oživením byla zpráva, že při přepadení smrtijedské skrýše našli bastrozoři Alastora Moodyho. Živého a v rámci možností i zdravého. Jeho tělo se během války nenašlo, takže byla možnost, že to přežil, ale n ikdo tomu spíš nevěřil. Moody se potom zotavoval pár měsíců u Sv. Munga a nakonec se rozhodl, že bude trénovat bystrozory. Jedním z jeho studentů jsem byl také já, když jsem dostudoval dva roky na BS. Během tréninku jsem se dozvěděl, že to je bratr mé babičky, takže se nikdo nedivil, že z 1 poviného roku zaškolování u bystrozora se to protáhlo na dva. Moody mi jednou řekl, že ze mě chce udělat elitu a chce, aby na mě žádný prašivý smrtijed neměl.
S Ginny jsem se stýkal každá víkend a jakmile jsem se stal bystrozorem, tak mi řekla, že bude čekat dítě. Byl to pro mě nejlepší dárek, jaký mi mohla dát. Teddymu, kterému bylo 5 let se už taky těšil na další přírustek do rodiny. On věděl, že jeho rodiče zemřeli, když chránili Bradavice, ale i tak mě považoval za tátu a Ginny za mámu a já tomu byl nesmírně rád.
Útoky neznámého na členy řádu ustalo, ale všichni věděli, že je to jenom dočasně. Nikdo se tím však nezabýval. Všichni si chtěli užívat klidu, pohody, lásky a rodiny. Vše bylo dokonalé. Měl jsem šťastnou rodinu, zaměstnání, ve kterém jsem vynikal, veliký dům….
Avšak vše musí skončit. Pro mne tenhle ideál skončil tehdy, když do ministerského křesla usedl Leonard Popletal. Byl to mladší bratr Korneliuse Popletala. Vypadal sice jinak než Kornelius, ale ve vnitř byl úplně stejný. Útoky na některé lidi zase začali a on se začal bát. Já byl světoznámí bystrozor a někteří lidi by mě rádi viděli jako ministra Anglie. A to Popletal nemohl překousnou. Začal mě brát jako hrozbu pro svou práci, místo pomoci v uhlídání Anglie. Chtěl mě zničit, odstrčit bokem, abych mu nebral vliv na Anglii a to i přes mé připomínky, že já ministr opravdu být nechci. Začal na mě hledat různá obvinění z mé minulosti. A taky našel. Do teď nechápu, jak to zjistil. Předvolali mě před starostolec a obvinili mě z použití kletby crucio na Belitrix Lestrigovou v 15 letech a použití kletby imperio na skřeta v Gringottově bance. Normálně by to bylo doživotí v Azkabanu, ale já jsem zachránil svět před Voldemortem, takže byli různé spory. Nakonec mě poslali domů s tím, že se případ bude stále vyšetřovat.
O dva dny později porodila Ginny dcerku a mi ji pojmenovali Rosalie. Byla celá po mně. Černé vlásky, zelená očka, ale tvar obličeje měla po Ginny. Byla nádherná, ale nemohl jsem si užít pocit štěstí na dlouho. Někdo přepadl Teddyho, když šel domů z mudlovské školy a mučil ho tak dlouho, že skončil u Sv. Munga. Byla to pro mě rána. U sv. Munga nám řekli, že se nejspíš nikdy nevyléčí. Chtěl jsem začít pátrat po tom, kdo mu to udělal, ale ministerstvo mi nedalo příležitost. Popletal mě obvinil, že jsem Teddyho mučil já. Někde v podvědomí jsem začínal tušit, že z tohohle se už jen tak snadno nedostanu a tak jsem začal dělat potřebné kroky, aby se Ginny měla dobře, kdyby mě přece jenom zavřely. U Gringottových jsem přepsal můj účet i na ni a dal ji klíček od mého trezoru. Chtěl jsem na ni připsat i dům na Gimmouldově náměstí 12, ale to už jsem nestihl a já byl znovu předvolán před soud. Čekal jsem, že budu vyslýchán pod veritasérem, ale Popletal zřejmě podplatil někoho ze starostolce a obvinili mě na doživotí v Azkabanu. Ze začátku to bylo příšerné. Nerozeznal jsem noční můru od reality. Po pár týdnech jsem se už dokázal udržet při vědomí a zkoušel jsem se proměnit ve zvíře. Ještě před mým zatčením jsem si stihl přečíst knihu o zvěromagii, jenomže jsem nestihl připravit patřičný lektvar, abych zjistil, jaké zvíře se ve mně skrývá. Nejdřív jsem skoušel jelena, jako měl táta, ale po třech měsícech jsem to vzdal a zkoušel něco jiného. Po dvou letech neustálého snažení se mi povedlo přeměnit mou mysl na mysl zvířete, jenomže jsem stále nevěděl, jaké to je zvíře.

Ginny mě chodila navštěvovat, ale nevydržela to tady dlouho kvůli mozkomorům. Vyprávěla mi často o Rose a o Teddym. S Ginny jsem se domluvil, ať Rose neříká, že já jsem jejím otcem. Byl pro to jednoduchý důvod. Nechtěl jsem, aby vyrostla s nátlakem novinářů, a s tím, že její otec je vrah. Ginny mi to odsouhlasila a ona i Rose si vzaly zpět příjmení Wealseyová. Ginny mi později prozradila, že si musela koupit nový dům, protože Grimmouldovo náměstí ji zabavilo ministerstvo. Tehdy jsem dostal takový vztek, že se dokonce mozkomoři klidili ode mě dál.
Neustále jsem se snažil přijít na zvíře, které se ve mně skrývá, abych mohl už konečně utéct, ale osud mi nepřál. A tak plynuly roky. Ginny mi řekla, že Rose se začala vyptávat na svého tátu, ale ona ji nic zatím neřekla. Řekla mi, že ji to prozradí, až bude cítit, že je na to připravená. Po devíti letech mi Ginny řekla, že už déle trpí novou kouzelnickou nemocí, na kterou zatím není lék, a že za pár dní nastupuje do nemocnice. Uklidňovala mě, že to není vážné a že se za pár měsíců uzdraví. Tehdy jsem ji věřil. Po půl roce mi strážník oznámil, že moje žena zemřela. Že sice vynalezli lék, ale že na ni bylo už moc pozdě. Několik dní jsem truchlil a přál si zemřít, ale potom jsem si vzpomněl na Rose. Tehdy měla 9,5 roku. Začal jsem se zase soustředit na zvěromagii, ale nedařilo se. A teď tu sedím v noci a vzpomínám. Rose je deset let. Deset let jsem zavřený. Deset let se snažím o zvěromagii, ale nic mi nejde. Šáhnu na krk a sevři přívěšek, který jsem dostal od Ginny. Najednou udeří hrom a mě v mysli vyšlehne obraz zvířete. "Pane Bože. Já jsem tak hloupí!! Neustále přemýšlím, jaké zvíře to může být a já ho neustále nosím u sebe!!" Celu osvítí blesk a je prázdná. Jde slyšet kapky deště a packy černého, vyhublého kocoura, který utíká směrem ven z Azkabanu.

Šťastné a veselé

24. prosince 2009 v 14:58 | Felis |  Oznamko
Všem vám přeji krásné svátky, pohodu, lásku, zdraví a hodně nadělení pod stromečkem. Další kapitolu k povídce přidám dneska, nebo zítra ještě nwm.

Krásné Vánoce přeje Felis.

Omlouvám se

10. prosince 2009 v 17:42 | Felis |  Oznamko
Hrozně se omlouvám, že už dlouho nepřibylo, ale já teď opravdu nemám čas. Gympl je náročnější, než jsem si myslela a já teď musím zlepšit známky jak to jen jde. O prázdninách určitě něco přibyde, ale teď nejspíš ne. :-(

Felis

Přidávání kapitol

16. listopadu 2009 v 17:36 | Felis |  Oznamko
Ten kdo píše povídky, tak jistě ví, že to není tak snadné, jak se zdá. A když je ještě málo komentářů u kapitol, tak je to o to těžší. Tím chci říct, že já to nepíšu pro sebe, ale pro vás a čím míň komentářů bude u kapitoly, tak tím přidání bude délel trvat. Byla bych moc ráda, kdyby jste mi napsali komentář, abych věděla, jak na tom jsou mé povídky a jestli mám vůbec pokračovat. Díky


Felis

Připravuje se

16. listopadu 2009 v 17:29 | Felis |  Povídky HP
Povídky, které možná budu psát někdy v budoucnosti(podle vašich komentářů)

4. Kapitola

5. listopadu 2009 v 12:48 | Felis
Tak je tu další kapitola po dlouhé době. Nechtělo se mi nic psát a za to se vám omlouvám. Poslední dobou mám nějakou divnou náladu, takže je možné, že bude i divná tahle kapitola a také je krátká. Jinak další kapitola nevím kdy bude, ale budu se snažit, ať je to dřív. Komentáře potěší. :-D
Felis

4. Kapitola
Další den po Hermioniném proslovu byl nudný a únavný. Hermiona poslala zprávu, ale většina členů řádu tomu nevěřila, tak přišli na Grimmauldovo náměsti 12 a ptali se na samé nesmyslné otázky. Všem bylo jasné, že si prostě pravdu nechtějí připustit a snaží se najít byť jen sebemenší nápad k tomu, aby vyvrátili jejich názor. Všichni jsme snažili odpovídat co nejslušněji, ale po pár hodinách jsme toho měli už dost. Nejhůř jsem na tom byl já. Každý mě už začal nazývat lhářem a posílali mě ke sv. Mungovi, takže se nikdo nedivil, že jsem i přes nitrobranu vypěnil.
"Ale to co se stalo panu Weaslymu a paní Tonkové se v téhle době může stát každému!"
"Pane Browne!! Já už toho mám dost!! Napadli vás smrtijedi!! Ležel jste kvůli nim týden v nemocnici a vy mi tady teď tvrdíte, že se tak nepravděpodobná věc, jako je "omylem" otrávené jídlo děje na každým rohu ulice?!? Já za to nemůžu, že si přes strach, co cítíte ki smrtijedům nevšimnete tak prosté věci!! OTEVŘETE OČI!!!!" křikl jsem, vztekle vyšel z místnosti a práskl za sebou dveřmi, až se skoro vylomily z pantů. Nikdo mě už ten den neviděl, protože jsem se schoval na půdu, kterou jsem zamkl kouzlem. Ani Hermioně se nepodařili otevřít, což mi trošku zvedlo náladu, takže jsem ve dvě ráno vylezl, šel dolů a začal s mým plánem, co jsem vymyslel. Nejdřív jsem udělal protiodposlouchávací bariéru v tomhle pokoji a potom zamířil jsem hůlkou na krb a řekl "Bombarda" náhle bylo po krbu. Poté jsem ještě vytvořil protipřemisťovací bariéru kolem dobu. Chtěl jsem, aby byla i dál, ale bohužel na taková kouzla jsem antitalent a poslední část mého plánu. Zamknou nějak účinně dveře. Použil jsem pro jistotu víc kouzel na zamykání. Teď už se sem nikdo nedostane. Namířil jsem ještě jednou na krb a udělal kolem něj bublinu. Ta byla spíš proti Hermioně, kdyby ji napadlo krb spravit.
"Tak a teď se mi bude spát nejlíp. Ničím nerušený spánek a nebude se mi alespoň zdát o tech otravných členech řádu." Mumlal jsem si pro sebe a vlezl do mého a Ginyina pokoje.
Ničím nerušený spánek, tak to jsem se splet. Ráno v sedm mě totiž vzbudila Ginny.
"Jsme tady uvěznění!! Harry! Někdo tady večer byl a zničil všechny prostředky, jak se dostat ven!!" Křičela stále dokola a běhala po pokoji jako splašená.
"Ginny klid. Nikdo nás tady nezavřel. To já se akorát postaral o to, aby nás už nikdo neotravoval." Řekl jsem a podíval se na Ginny jak bude reagovat.
"Ty si se zbláznil!! Kvůli tomu, aby se sem nikdo nedostal si musel zbourat celej barák?!?"
"Ne to ne. Jenom jsem zničil věci, které stejně nebudeme potřebovat. Nakupovat bude chodit Krátura s Dobbym, takže jídlo budeme mít neustále. Jak znám Dobbyho, tak koupí všechny kraviny, jenom aby nám udělal radost."
"Takže se nemusím strachovat, že se nedostaneme ven?" Řekla Ginny a podívala se na něj.
"Jistě. Už dlouho se chci zeptat, ale ještě na to nebyl čas. Kde te teďka Teddy? Jsem jeho kmotr, takže bych to měl vědět."
"Teddyho vychovává moje máma a máma Hermiony. Někdy se o něho postarám i já. Má se ale dobře. Neustále se směje a už se na něm začala projevovat schopnost Tonksové. Mění se ale nechtěně. Když se to stalo poprvé, tak ho zrovna hlídala paní Grangerová. Když to vyděla, tak se tak lekla, že spadla a shodila s sebou vázu. Byla trochu v šoku, chudinka."
"Zajdu pro Teddyho. Chci ho vychovávat teď já. Alespoň přes prázdniny a soboty ve školním roce." Řekl a zvedl se.
"Počkej, ale vždyť se nedostaneme ven!"
"Ale dostaneme." Řekl jsem a šel dolů. Ginny šla hned za mnou.
"Harry! Ty dveře se odemknou heslem. Tohle zaklínadlo jsme se učili nedávno." Řekl Ron a dál soustředil svůj pohled na dveře.
"Heslo je abraka dabra." Řekl jsem.
"Jak to víš?" řeptala se Hermiona a jemně přimhouřila oči.
"Náš Pan Potter to tady všechno zaklel, aby se sem už nikdo nedostal." Řekla Ginny a zamračila se na mě.
"Vyřešíme to později. Teď si musím něco zařídit." Včas jsem zarazil jejich stížnocti a prošel dveřmi ven do letního Londýna.
Teddyho jsem našel u paní Weasleyové. Po dlouhém přemlouvání jsem sbalil všechny jeho věci a odešel do svého domu. Teddy od té doby, co jsem ho viděl na posledy vyrostl, ale jakmile uslyšel jak se jmenuji, tak chtěl jít hned se mnou. Asi mu o mě vyprávěli. Nejdřív jsem si myslel, že výchova dítěte bude hračka, ale to jsem se šeredně mýlil. Nejdřív to byl stydlivý andílek, ale po dvou dnech se z něj vyklubal rozený dáblík. A tak začal zbytek prázdnin s Teddym Lupinem.


3.kapitola

30. srpna 2009 v 19:03 | Felis
Tak a je tady další kapitola. Do další neděle už asi nic nepřibyde, protože jedu na goučko a vracíme se až v neděli. Jinak přes školní rok nevím jak budou kapitoly přibývat, protože jdu teďka do prváku na gymplu a netuším jak to budu zvládat.

Felis
NEJLEPŠÍ DÁREK
Prázdniny utíkaly nezastavitelným tempem. Teda alespoň mě to tak připadalo. Po prvním týdnu jsme se přemístili do mého domu a začali jsme si užívat prázdniny bez dozoru rodičů. V Síriusově domě už nikdo nebyl, protože už to nebyl hlavní štáb řádu. Řád se rozpadl po prohře Voldemorta a pochytání většiny smrtijedů. Momentálně byla přesně polovina prázdnin a slavili jsme mé narozeniny. Já, oslavenec, jsem si na to samozřejmě ani nevzpomněl a tak mě velice překvapilo, když jsem vešel do kuchyně a tam na ně ze všech stran dolehla věta . "Všechno nejlepší k narozeninám. Harry." Málem jsem při tom šoku proklel Hermionu. Tak jsme slavili a ještě ten večer jsem se dozvěděl něco v co jsem ani nedoufal. Byli to moje nejlepší narozeniny.

Dostal jsem hodně dárků, co budu potřebovat až se stanu bystrozorem, nebo co se hodí na škole. Byl to takový ten Praktický typ dárků. Moc se mi líbili a věděl jsem, že je využiji na plno. Když už mi všichni popřáli, já jsem si rozbalil dárky, tak jsem šel nahoru si je odnést. Byl jsem tak nadšený pro narozeniny, které mívám každý rok, že jsem si nevšiml Ginny, která se potichu odebrala za mnou. Došel jsem do pokoje, položil si věci na postel a slyšel jsem jak se za mnou dveře zavřely. Poplašeně jsem se otočil a uviděl jsem usmívající se Ginny.
"Ráda bych ti popřála Harry."
"Ale Ginny, vždyť si mi dala ti knížku společně s Ronem a Hermionou." Protestoval jsem
"Ale to byl společný dárek. Já bych ti chtěla dát něco víc osobnějšího, něco co tě víc potěší, než kniha, která je sice praktická, ale až ji dočteš, tak už ti bude na nic." Řekla přesvědčeně Ginny a podala mu malinkatý dáreček. "Snad se ti bude líbit" řekla ještě a čekala až to rozbalím. Byl v tom zabalený stříbrný řetízek s přívěškem. Byl to stříbrný přívěšek kočky. Byl to jenom její obrys a byla ve skoku. (pozn. Autora: značka PUMA, tak něco takovýho si představte.)
"Je nádherný Ginny." Řekl jsem upřímně a neustále jsem se díval na přívěšek. "Proč vůbec kočka??" podíval jsem se na ni s otázkou v očích.
"Vždycky se mi tak nějak hodila k tobě." Řekla a přiblížila se blíž k němu. "Víš, musím se ti k něčemu přiznat. Já tě nepřestala milovat od toho co jsem se s tebou rozešla. To Erik se mě zeptal jestli s ním nebudu chodit. Nikdy se mi nelíbil, ale přesto jsem řekla ano. Nejspíš jsem myslela, že on mě nahradí tebe. Posledních pár měsíců jsme si přestali tak rozumět a před měsícem jsem se s ním rozešla. Hermioně jsem nic neříkala, měla už tak hodně starostí s Ronem. Myslíš, že by jsme se někdy mohli dát zase dohromady??" zeptala se Ginny a šla ještě blíž. Teď nás dělil sotva krok.
Já jsem se nemusel rozmýšlet dlouho. Věděl jsem co cítím už nějakou tu dobu a tak jsem udělal poslední krok k ní a políbil ji, potom jsem se odtáhl a pošeptal ji do ouška. "Miluji tě Ginny. Celou tu dobu a tohle je ten nejlepší dárek." Ona se usmála za začala mě líbat. Vyrušilo nás až zavolání zdola.
"Harry!! Kde jsi?? Jde se slavit!!" Byl to Ron. Vzal jsem Ginny za ruku a šel sní dolů. Slavili jsme až do rána a popravdě si nepamatuji jak jsem se dostal na půdu, do sena, kde dřív bydlelo Klofan. Ale vím, že mi potom bylo pěkně špatně a všechno mě svědilo ještě týden od toho sena.

Od oslavy uběhl týden jako voda. S Ginny jsem se domluvil, že až budu na škole, tak se budeme scházet každou sobotu buď v Síriusově domě nebo v doupěti. Nevěděl jsem jestli to bez ní přežiju. S Ginny jsem byl každou možnou chvilku a když ne, tak mi po ní bylo hrozně smutno. Na Ginny bylo poznat, že cítí to samé.
Seděli jsme v jídelně. Bylo krátko po obědě a já s Ronem a Ginny jsme si povídali. Hermiona se četla Denního věštce a mračila se u toho, čehož si jako první všimnul Harry.
"Co se děje??"
"Možná sis toho nevšiml, ale začínají zase útočit smrtijedi. Dřív to vypadalo, jako náhodné přepadení, ale já si odebírám věštce každý den, takže jsem si všimla, že to je jako zorganizované. Musí mít nějakého vůdce, který nechce být prozrazen a tak dělá útoky "jako" náhoda. Akorát mě zaráží, proč jsi si toho nevšiml ty??" řekla a obrátila se na Harryho "Chodíš na ŠB a nevšimneš si toho??"
"Na ŠB můžeš dostat jenom jednu sovu týdně a zase jenom jednu sovu můžeš odeslat. Mají to tak udělané kvůli utajení polohy. Sovám, které chytí, protože jsem už dostal jednu zprávu za týden, zničí dopisy a mě oznámí, že mi někdo psal, takže když jsem dostal denního věštce tak to byl pro mě zázrak. Jistě víte, že jsem si s někým z vás psal každý týden."
"Tak to by potom vysvětlovalo ty dopisy, na které si neodpověděl." Poznamenal Ron
"Mají to tak i kvůli studentům, aby nebyli znepokojeni se zprávami a mohli se nerušeně učit. Je to trochu divné. Ale zpět k tématu. Hermiono, proč se ti to zdá jako zorganizovaný útok??"
"Byli napadeni Woodovi, bylo to ještě před prázdninami. Oni pomohli řádu získávat různé informace. Týden potom. Brownovi. Byli to pracovníci na ministerstvu. Brumbál měl od nich ty nejpřesnější informace. Dva týdny. Kingsley. To se asi nemusím ani vyjadřovat. Týden. Matka Tonks. Sháněla pro Brumbála informace a velice pomáhala řádu. Ministerstvo se přikloňuje k náhodné nehodě, která bylo ovšem velice podezřelá. No prostě se něco takového stane jednou za sto let. A teď. Artur Weasley. Zase náhoda. Alespoň podle ministerstva. Někdo tohle plánoval a chce aby se o něm nevědělo. Což se mu daří."
"Jak by taky ne. Možná si toho někdo všimnul, ale nikdo si nepřizná, že by zase ta doba měla nastat. Lidé si chcou odpočinout a neumí, nebo spíš nechtějí si všimnou takových podezřelých napadení. Informujeme řád, ať si dá pozor. Je Ronův taťka v pořádku??" zeptal se Harry
"Je. Naštěstí jim to nevyšlo. Jdu informovat Weaslyovi a ještě některé členy. Oni to předají dál. Řekla Hermiona a už ji nebylo.

Kam dál